O jméně Tayen a vnitřní kráse každé z nás

Někdy kolem roku 2005/6 jsem hodně fotila. Santorini, kde jsem v té době žila, je nádherný ostrov a mě bavilo zachycovat jeho krásu na fotkách a rozvíjet svůj cit pro krásu v krajině. Chodila jsem se dívat na jeden malý obchůdek, který byl k pronajmutí a přemýšlela jsem o tom, že bych si tam otevřela své umělecké studio.

Pamatuji si jako kdyby to bylo dnes na moment, kdy jsem se zase jednou procházela kolem toho obchodu, snila jsem svůj sen a přemýšlela o svých fotkách a sobě. Najednou jsem si v té chvíli uvědomila velký rozdíl mezi tím, kdo cítím, že jsem uvnitř a tím jak žiji a projevuji se navenek.

Byl to moment, kdy jsem si uvědomila co mám a cítím uvnitře sebe (a co tam máme každý z nás!) – všechnu tu lásku a krásu, a zároveň jsem si uvědomila jak málo z toho vyzařuje na povrch. Nebyla jsem v té době moc šťastná a najednou jsem cítila všechny ty filtry a omezení, které v sobě mám a které si nesu a přes které to mé vnitřní světlo nemůže zářit ven, jen občas možná lehce prosvítá.

V tu chvíli jsem začala přemýšlet o tom, že bych chtěla pro své fotky používat jiné jméno. Jméno, které by vystihovalo to, co nesu ukryté někde v sobě – ten plný potenciál, který jsem cítila, že je uvnitř mne někde schovaný. Dlouho mi v hlavě znělo Astarté – jméno asyrské bohyně lásky. Stejně tak se mnou rezonoval životní příběh české malířky Toyen, jejíž obrazy mne kdysi zaujaly. Nakonec jsem jako své umělecké jméno zvolila „toyen g.“ [čteno toajen dží]

Přesto, že jsem umělecké fotografické studio nikdy neotevřela a po nějaké době jsem se fotce přestala věnovat úplně, to jméno jsem uvnitř nesla stále sebou.

Po mnoha letech, již za svého života zpátky v Čechách, jsem se znovu setkala s tím ohromujícím pocitem krásy a lásky uvnitř sebe. Při svém prvním setkáním s Aquahealingem (úžasná technika uvolňování těla a psychiky v teplé vodě), jsem při plynutí pod vodou měla vizi nádherné květiny, kterou mám uvnitř sebe. Ta krása byla tak ohromující, že mi vehnala slzy do očí. Zároveň to ale byly slzy lítosti, protože jsem viděla, že ta květina není vůbec rozvinutá, byla schovaná, stočená do poupěte.

Ta krása, kterou jsem uvnitř viděla, je něco, co v sobě máme KAŽDÁ a KAŽDÝ z nás. Jenom nás různé okolnosti a prožitky v životě vedou k tomu, že tu krásu postupně uzavíráme a schováme. Bolestivé prožitky a zranění, potřeba ochrany a různé jiné naše vnitřní filtry a nastavení ji zavírají, potlačují a nedovolují, aby se projevila.

Jméno „toyen g.“ ve mně žilo asi 7 let, když jsem vnímala potřebu jeho podobu proměnit. Přišlo „Tayen“ [tajen]. Nevěnovala jsem se sice žádné umělecké činnosti, ale přesto jsem cítila, že to jméno ke mně nějakým způsobem patří. I když o něm nikdo (kromě mě a mého muže) nevěděl, bylo mou součástí. Až se jednou ve mne to jméno probudilo a rozeznělo…

Bylo to během takového mormálního zimního dne, kdy jsem šla vyzvednout svou dceru do školky. Šla jsem zamyšleně po chodníku a šeptala si jméno Tayen. Jen tak, pro sebe, stále dokola. A pak se to stalo. Bylo to jako by se uvnitř mého těla rozezněly zvony – vyslovení jména Tayen rozeznělo něco nádherného uvnitř mne. S každým vyslovením toho jména se rozezněla krása, láska a záře mé duše a zněla celým mým tělem. Bylo to nepopsatelné.

V tu chvíli jsem porozumněla skutečnému významu jmen… pocítila jsem jaké to je, když jméno nese vibraci naší duše a každé vyslovení toho jména ten nejvyšší potenciál duše rozeznívá… Jaké by to asi bylo, kdybychom při každém vyslovení jména rozeznívali plný potenciál duše oslovené osoby? Jaké by to bylo, kdybychom všichni slyšely třeba jen 5x za den své jméno a to by jako zvon rozeznělo všechnu krásu, lásku a harmonii, kterou si všichni neseme někde uvnitř….? Jaký by pak byl náš život? Jak by vypadal tento svět?